Hospic JOHANKA

  Základní informace
  Investiční záměr
  Stav přípravy projektu
  Odborná doporučení
  Doporučení osobností
  Pojišťovny
  Sponzoři
  Zamyšlení
  Zpět na GALACII
 
 

Nabízíme vám k zamyšlení následující fejetony Marie Dudíkové

Jediná jistota zahalená do nejistoty

Nedávno jsem měla zvláštní sen. Rázem jsem byla vržena proti proudu času a v jediném okamžiku jsem se ocitla u nás doma., uprostřed útulné kuchyně se usmívala maminka v nažehlené bílé zástěře, na plotně se vařila bramboračka a z trouby se linula vůně vanilky a citronu ... Uprostřed této idylické scény jsem seděla coby tříleté dítě já a hrála si s panenkou. Musím vám ještě prozradit, že v této době jsem ještě sama nechodila, vykloubení kyčlí mě odsoudilo do těžkého postroje, kterému sice ortopedové přezdívali strojek, ale jemnému aparátu se toto monstrum podobalo pramálo.

Tato pohoda rodinného kruhu byla narušena novým příchozím. Mlčky, nikým nepozván, vešel do dveří a postavil se nade mne, stejně tak bez jediného slova se vytratili ostatní členové naší rodiny. A v tomto osudovém okamžiku jsem naráz měla jasno - nezvaný návštěvník byl, vlastně byla, smrt. A tato nezpochybnitelná jistota šla ruku v ruce s pocitem absolutní a naprosté bezmocnosti proti této nezvratitelné skutečnosti.

Pouhý sen, řeknete si. Prakticky je však umírání i smrt údelem každého člověka, obojí nás v individuální budoucnosti čeká a nemine. Tato zneklidňující jediná jistota je však zahalena do nejistoty, nikdo z nás neví, kdy a ni jak se to stane. Tak, jako nemůže člověk zvolit své narození, nemůže volit ani svou nesmrtelnost. V běžné každodennosti se však lidé chovají tak, jako by měli žít věčně. Tatam je doba, kdy smrt patřila k životu stejně jako narození, život člověka se od kolébky odvíjel v kruhu rodinném - do rodiny se narodil a pod rodnou střechou většinou i vydechl naposledy.

Rodinný model umírání je však již dávno mrtev, léta totality znala jen koupelnu a potupnou bílou zástěnu. Zatímco dříve lidé pojímali život i smrt jako údel, dnes přináší uvědomění si vlastní konečnosti totální negaci všeho, na co máme (nebo se aspoň domníváme, že máme) nárok, mnohem drastičtěji a naléhavěji.

Smrt byla u nás dlouhodobě tabuizována a výsledkem je fakt, že se nikdy lidé nebáli smrti více, než právě dnes. Moderní člověk se cítí jaksi nesvůj, je-li konfrontován se smrtí. Dlouholetá tabuizace nikomu neusnadnila řešení a přijetí konečnosti lidského pozemského osudu. Na povolání se připravujeme často i mnohaletým studiem, na manželství se stejně zodpovědně připravují jen někteří a pokud to napoprvé nevyjde, zkusí se to na druhý či třetí pokus. Jak se však připravujeme na smrt? Zde žádný reparát, žádný opravný termín ani druhý pokus neplatí. Všichni jednou budeme umírat bez generálky, rovnou "naostro". A jestli toto zde je definitivní konec, nezdá se vám život plný námah, plahočení se, starostí, obětí a odříkání nevýslovně smutný, beznadějný, střelený do prázdna. A by-li náš život střelený do prázdna, od ničeho k ničemu, bez jediného opěrného bodu a všechen ten shon, který každodenně roztáčíme, by byl jen naháněním větru a my korunovaní blázni ... někdo by si to s námi nepěkně zahrál.

Prastará moudrost nám však tichounce našeptává, že smrt neexistuje. Že v jednom případě, ve kterém se sbíhají, ztělesňují a sumarizují všechny lidské osudy, byla přemožena, a to, co vidíme jako hrozný nesmyslný konec, je vlastně velký začátek, nové narození. Tlačíme se k sobě jako roj zimomřivých včel v tušení a očekávání nového jara, jako kandidáti absolutní budoucnosti, která se nám v jediném pravdivém pohledu jako nenadálá perspektiva protáhne do věčnosti a naráz dá smysl všemu našemu trpkému, těžkému a bolestnému prožívání.

* * *

Palec nahoru nebo dolů?

Mládí nezná kompromis. Dnes a denně mě o tom přesvědčují studenti střední školy. S odpovědí typu "snad, možná, někdy, nejsem si jistá, ne tak docela, pravděpodobně", tedy po česku "aby se vlk nažral a koza zůstala celá" u nich našinec nemá šanci. Nedávno přišla řeč na eutanazii - a co já prý na to.

Historický vývoj této dobré, milosrdné a bezbolestné smrti, kterou by někdo způsobil nemocnému na jeho žádost nebo ve snaze zkrátit jeho utrpení, čili vraždy ze soucitu, není zcela jasný. Ještě v antickém pojetí se jednalo o příjemné, přirozené umírání, ke kterému má přispět okolní svět. V novověku se jako jeden z prvních zmiňuje o eutanazii kancléř anglického krále Jindřicha VIII. Thomas Moore. V jeho utopii se nemocným a umírajícím věnuje velká péče.

Dnešní konzumní společnost, kdy jediným měřítkem hodnot se stal materiální zisk, si vysnila svůj ideál mládí, zdraví, štíhlosti, schopnosti a úspešnosti, kterým jsme vytrvale bombardováni životní každodenností. Naproti člověk starý, nemocný, neúspěšný či nemohoucí je vytlačen ze scény jako kdosi nepotřebný, zbytečný a překážející, jehož je třeba zavčas odklidit někam do ústraní, aby neurážel estetický jemnocit pána tvorstva. Všudypřítomný obdiv mládí a výkonu nutně vnuká představu, že utrpení, bolest a smrt jako rozporuplné s opěvovanými hodnotami postrádají jakýkoliv smysl, a stává se tak vážným ohrožením důstojnosti a vlastní lidskosti - v případě nevyléčitelné nemoci nebo umírání začne člověka posuzovat jako "něco", co také nemá žádnou cenu, a jsme u samých kořenů současných hnutí pro eutanazii.

Vražda ze soucitu je častým předmětem zkoumání z hlediska lékařské etiky. Mravním závazkem lékařů je mírnit utrpení, lékař může a měl by nemocnému pomoci v umírání, ale rozhodně ne ke smrti, měl by být strážcem důstojného finále lidského života, nikoli však katem.

Laická veřejnost je v postojích k eutanazii značně ambivalentní. Na jedné straně si přeje ukončení mnohdy nesnesitelného utrpení umírajících, na straně druhé se však obává zneužití v případě její legalizace. Může si však někdo osvojovat právo posoudit, do kdy a za jakých okolností má lidský život ještě smysl? Nikdo nemůže uniknout svým předsudkům, svým hodnotám, svým představám o životě a smrti, stejně jako představám o míře utrpení, kterou by on sám unesl. Cožpak nemoc a utrpení zbavují člověka jeho důstojnosti? Nelze snad v každém trpícím nalézt mnohem víc důstojnosti než v těch, kteří o důstojnosti jen mluví? A že by eutanazie byla smrt soucitná?Co je soucit? Lze snad mravně obhájit jednání pouze pod vlivem citu či soucitu? Není snad pravý soucit citem spolutrpění? Nemocný se již cítí odcizen vůči zdravým, vinen tím, že je zátěží pro ostatní, zahanben pro své těžkosti a slabosti, je pln strachu a obav z budoucnosti, může ještě ztratit důvěru ve svého lékaře? Ten, kdo je ošetřen s láskou a porozuměním, ten nikdy nežádá ukončení svého života.

Eutanazie není soukromou záležitostí, zabíjení má dopad na celou společnost, na vnímání nedotknutelnosti a ceny každého jednotlivého života a jeho vlastním, neopakovatelným a nezastupitelným posláním, jehož ochrana patřila a snad stále patří k základním a nejdůležitějším hodnotám naší kultury.

Chraňme tedy krásu a jedinečnost každého originálu a snad nebudeme nekompromisním mládím utraceni.

* * *

Jenom čekárna na smrt?

V hodině sociální péče jsme se studenty probírali, jak praví litera zákona, jednotlivé instituce sociální péče a sociální intervence. Došlo i na hospic. Odpovědi žáků, co že je toto sociálně-zdravotnické zařízení, byly rozmanité: domov důchodců, penzion, léčebna pro dlouhodobě nemocné, azylový dům pro lidi v předsmrtném stavu, dokonce prý "fešácká umírárna".

Hospic - původně útulek poutníků na těžké cestě do Svaté země, kde jim byly umyty nohy, byli nasyceni a bylo jim poskytnuto přístřeší, než se zotaví ze strastí putování. Na tuto tradici chce navázat hospicové hnutí, které vzniklo ve Velké Británii jako alternativa nabízející víc než jen technické vymoženosti moderní medicíny.

Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku. Člověk však není chápán jako pouhá množina orgánů v koženém vaku, je to originální lidská bytost se svými biologickými, psychickými, sociálními a spirituálními potřebami a zejména svým vlastním, jedinečným, nenahraditelným a nikým nezastupitelným posláním.

Hospic chce pomáhat těm nemocným, kterým dostupné lékařské metody zatím nejsou schopny zajistit vyléčení, další pobyt v nemocnici člověka jen zatěžuje a nijak nepřispívá ke zvýšení kvality života, přitom však pacienta nelze svěřit do domácí péče. Rozhodně však nejde o nesmyslné prodlužování života a mnohdy i trápení nemocných za každou cenu, vždy je na prvním místě kvalita života každého jednotlivce. Hospic člověku garantuje, že v každé situaci, vždy a všude bude respektována jeho lidská důstojnost, že nikdy nebude trpět nesnesitelnou bolestí a i v těch nejtěžších chvílích života, v jeho finále, nebude osamocen.

Porušený mechanismus vlastní konečnosti nás zbavuje odpovědnosti za život a smrt svou a našich blízkých. Tragicky smutné bývá umírání již odepsaného - nikdo se s ním nebaví, nikdo ho nebere vážně, na svoji poslední štaci je odeslán často v úplném osamocení a anonymitě...

Jméno, postavení, životní jistota a rytmus, soukromí, stud, stravovací zvyklosti, volnost pohybu - co všechno ještě nemocný ztrácí? Možná musel přerušit nedokončenou práci, nedostavěl dům, nevyřešil vědecký úkol ... navíc přibyla bolest, obavy z budoucnosti, nepříjemná vyšetření a mnohdy i nepříjemní spolupacienti, mnohokrát pocit, že je jen pokusným králíkem na medicínském poli ... nemá snad právo reagovat na tuto situaci agresí, úzkostí, zmateností či poruchami chování? Nemá snad nárok na porozumění, ohleduplnost, soukromí, právo na informace i možnost sám se kvalifikovaně rozhodnout o dalších diagnostických a léčebných postupech?

Na otázku, co si představuje pod pojmem "laskavá péče", odpověděl paciant jednoho britského hospice: "Když ke mně přijdete přesto, že víte, co všichni víme - že umírám. Když ke mně přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly při mém uzdravení. Když se mnou trávíte čas, ačkoli vám ho nemohu vrátit. Když mě berete jako individualitu. Když si vzpomenete na maličkosti, které jsou mi milé. Když se zajímáte o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti. Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mě jako na osobu. Když se dokážete smát i uprostřed vaší těžké práce. Tím se ve vašich rukou cítím bezpečný a mám jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde."

A péče, která není laskavá, vyvěrá z lásky, která není pravdivá.